Spála

Již v dětství se velice často potkáváme s některými bakteriemi a viry, jenž způsobují infekční onemocnění projevující se na povrchu našeho největšího orgánu, kůži. Zatímco díky povinnému očkování se zarděnky, příušnice a spalničky stali spíše sporadickým onemocněním, každoročně si naše ratolesti odbývají plané neštovice, spálu či pátou a šestou nemoc. Na původce planých neštovic viru varicella-zoster existuje možnost dítě očkovat, podobný luxus však u spály možný není. A proč vůbec není možné vakcínu připravit i pro ni? Odpověď je velice prostá, Streptococcus pyogenes existuje velké množství kmenů, což zodpovídá i otázku, proč je možné, že se člověku spála nevyhne, i když ji již jednou prodělal.


Náš imunitní systém si dokáže vytvořit typické protilátky proti infekci, s níž se již setkal, avšak v případě streptokoka si ji vytvoří pouze pro daný kmen, s nímž se během nemoci musel vypořádat. Pokud se někdy v budoucnu dostaneme do kontaktu s osobou, u níž bylo onemocnění vyvoláno jiným kmenem, není vůbec vyloučeno, že se choroba opětovně projeví. Povětšinou se však již nevyznačuje typickými příznaky, vyrážka nebývá tak výrazná a mohou chybět i další symptomy v podobě horečky či samotné angíny. K šíření bakterie dochází kapénkovou infekcí, jejíž mikroskopické částice kontaminují předměty v nejbližším okolí. Streptokok je poměrně odolný, takže na nich může ulpět a nepřímo nakazit dalšího hostitele. Spála není vyloučena v žádném věku, přesto se nejčastěji objevuje u dětí v rozmezí 4 až 12 let. Tyto větší dětské kolektivy jsou přímo ideálním přírodním rezervoárem. K propuknutí nemoci dochází častěji v období zimy či jara, kdy je náš imunitní systém oslaben působením povětrnostních podmínek.


V dnešní době již spála nepředstavuje pro lidstvo žádné nebezpečí, avšak není tomu zase tak dávno, kdy se jednalo o obávanou dětskou nemoc. Její výskyt znamenal pro nemocného měsíce rekonvalescence a mnohdy zanechávala i trvalé následky. Změnu přineslo až tak trochu náhodné objevení penicilinu. V roce 1928 Alexandr Fleming na jedné s petriho misek zaznamenal zajímaví jev, plíseň Penicillium Notatum zahubila veškeré bakterie ve svém okolí. I přes zjevné účinky nebyl o Flemingův objev u kolegů příliš velký zájem, neboť se mu nepodařili penicilin vyrobit v čisté formě, jenž by bylo možné použít v lékařské praxi. To se podařilo až v květnu 1940 chemiku Ernstu Chainovi. Již během prvních testů v následujícím roce bylo jasné, že se jedná o průlom v léčbě bakteriálních infekcí, přesto ve válce zmítané Evropě nebylo snadné nalézt někoho, kdo by se ujal jeho masové výroby. Nakonec se z vlastní iniciativy do zdokonalení procesu výroby pustil Flory, jemuž se podařilo vyrobit první dávky penicilínu, který pomohl zachránit mnoho životů. Teprve až novinové články o jejich vyléčení vzbudili zájem farmaceutických firem. Fleming, Chain a Flory za své snažení získali 25. října 1945 Nobelovu cenu za medicínu.


Inkubační doba se pohybuje v rozmezí 1 – 5 dnů, poté se spála začne prezentovat nejprve jako angína. Ta je doprovázena horečkou či zimnicí a celkovou schváceností. K výsevu typické vyrážky dochází až s odstupem jednoho dne, přičemž prvotním ložiskem bývá podbřišek. S něho se posléze rozšíří do oblasti hrudníku, podpaží a stehen. Obvykle má podobu světle červených pupínků, jenž během několika dnů začínají ustupovat. Tato vyrážka je odpovědí imunitního systému na přítomnost streptokoka. Ten totiž vylučuje pyrogenní toxin, který působí jako superantigen, tedy nadměrně stimuluje buňky imunitního systému. Jeho příliš vysoké koncentrace mohou vést až ke vzniku toxického šoku, což je život ohrožující situace, při níž dochází k selhávání orgánů. Při potvrzení diagnózy se spála musí okamžitě začít léčit antibiotiky, aby se zamezilo vzniku závažných komplikací. Nejčastěji se setkáváme se zánětem ledvin, avšak může dojít i k poškození srdce či kloubů.